Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ruský medvěd řve obecně až moc, zeptejte se novodobých dějin Evropy. Jediný medvěd, kterého uznávám, je ten, který vychovává malou Mášu a od loňska také exemplář medvěda carského. Ne, nepřidal jsem se na stranu panslovanských pitomečků, kteří ve jménu vlasti bojují proti raw koláčkům a všemu, co má paprsky a snaží se prozářit jejich mentální blackout. Bear-Tsar je symbolem cholerické moskevské úderky s křupavým názvem SIBERIAN MEAT GRINDER. Ta se na scéně etablovala v roce 2015 bezejmenným albem, které nabídlo trochu vyčichlý crossover hardcoru a metalu s povinnými rapovými pokřiky a bezzubým plechovým zvukem. Fanoušci soudruhů z MOSCOW DEATH BRIGADE si sice přišli na své, ale pro mě to byl spíš jako neškodný méďa na odpoledním pikniku. Druhé album „Metal Bear Stomp“ proti němu připomíná lokomotivu v plném zápřahu. Explozi nahromaděné páry, doprovázenou výtržnostmi ožralých cestujících. Zvuk zmohutněl. Skladby nabraly svalstvo. Maskovaný buřt Vladimir the Grand Tormentor nasazuje vedle očesané masky Darth Vadera nekompromisní rowdie flow a dodává projevu kapely grády rozzuřeného pitbula.
Jasně, celé je to prudce devadesátkové. Přísný, ničím zvlášť neředěný rap metal. Pokud jste tehdy měli v lásce BIOHAZARD nebo recesisty z S.O.D., tak tahle pouliční směsice rapu, punku, thrashe a hardcoru rozezní v hlavě povědomé zvonky. „Metal Bear Stomp“ je ten typ desky, který na začátku nabere momentum a nechá ho táhnout celou soupravu až do konce. I když se ustavičný kvapík postupem času trochu unaví a oposlouchá, SIBERIAN MEAT GRINDER jsou pořád podepsaní pod kolekcí, která vám naskočí v mysli ve chvíli, když potřebujete vykopnout adrenalin do stropu. Trhej, méďo!
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.